O diplomatech měla takovou hezkou průpovídku:
„Když diplomat řekne ano, … myslí snad. Když řekne snad, … myslí ne.“
„A co když tedy řekne ne?“ naletěl jsem.
„No pak to není dobrý diplomat,“ rozesmála se maminka.
A moje maminka, ta dobrým diplomatem byla. (Feministky by zde jistě napsaly „diplomatkou“, ale mně ten výraz silně koliduje s taškou.)
Zejména, když bylo potřeba něco vyjednat s tátou. Ten byl v té době v rámci nějaké komunistické akce „nasazen“ do průmyslu a z vysočanského ČKD se vracel značně unaven. No a já jsem právě potřeboval pomoci postavit obrovského draka – takzvanou „krabici“. A máma to, jako téměř vždy, zvládla skutečně diplomaticky:
„Táto,“ oslovila ho ve chvíli, kdy si po chutné večeři zapálil svou oblíbenou Partyzánku. (To byla cigareta. Pravé partyzánky hořely pouze politicky a většinou z nich přitom nestoupal kouř.)
„Dneska jsem v konzumu potkala paní Černou. Chlubila se, že zítra prý půjdou její kluci na libeňský kopec pouštět největšího draka jakého kdy kdo v Libni postavil. Nějakou krabici.“
„Cože?“ zvedl táta oči od novin.
„No říkala, že je to tak složitá konstrukce, jakou už jen tak někdo nedokáže postavit.“
„Ale já přece nejsem jen tak někdo!“ řekl táta s odhodlaností ve hlase a vztyčil se v celé své výšce 165 centimetrů. Vytrhl lístek z bloku a za chvíli už na něm měl nakreslený plánek. Pak na druhou stranu vypsal soupis špejlí a další potřebných dílců ke tvorbě obrovské krabice. Z peněženky vyňal desetikorunu a vyslal mne s ní i seznamem k papírnici paní Perlíkové. (Tenkrát ještě mohlo podnikat pár malých soukromníčků, kteří měli na rozdíl od státních obchodů daleko delší otevírací dobu. Asi chtěli být lidem co nejvíce užiteční.)
Díky diplomacii mé maminky se tedy vše podařilo. Ta však nakonec byla za svou dobrotu po zásluze potrestána tím, že musela ošetřovat odřená kolena mého o tři roky mladšího bratra Stáni a pak i zašívat (tehdy se ještě věci opravovaly) jeho rozervané kalhoty.
Táta byl v té chvíli ke mně zcela výjimečně také diplomatický, když mne i Standu uplatil šesti eskymy, abychom mamince neprozradili, jak k výše popsané události opravdu došlo. Řekli jsme tedy, že se Standa rozběhl z kopce, zakopl a upadl.
Ve skutečnosti se ale táta nechal Stáňou umluvit, aby ho alespoň na chvíli nechal podržet tu mohutnou vyřezávanou dřevěnou špulku, na které jsme v prudkém větru měli obří krabici přivázanou. Stáňa držel a nepustil. Ani když ho drak vlekl po trávě značnou rychlostí od nás pryč. Když jsme ho po dobrých třiceti metrech nakonec přece jen dohnali a zalehli, vůbec nebrečel. Byl totiž prvním malým klukem, který „letěl“ na drakovi.
Později už jsem začal vnímat i jinou, než rodinnou diplomacii. Nevím proč, ale pro mne byl typickým představitelem diplomata „voňavý“ člověk v hezkých šatech, který plynně mluví několika jazyky a jenž navíc používá pouze jejich diplomatickou formu. Tedy velmi kultivovanou, do určité míry formální verzi vyjadřování. Vůbec jsem si nedovedl představit, že by se diplomat mohl na veřejnosti chovat nekorektně, nebo dokonce říci sprosté slovo. Žil jsem s pocitem, že snad žádné z nich ani nezná.
Už jsem ale z tohoto skutečně naivního názoru vyléčen. Náš nejvyšší diplomat – ministr zahraničí Karel Schwarzenberg – se nejenže nechová diplomaticky korektně, ale navíc vulgární slova velmi často používá. Taková, jaká by jako „vrchní diplomat“ České republiky ani neměl znát. A skutečnost, že je schopen si na veřejnosti připnout na sako „placku“ s nápisem „Putine, ke mně! Mazej na místo!“, hovoří o jeho naprosté nekompetentnosti. Urazil tak představitele suverénního státu, se kterým by se mohl v rámci své funkce v podstatě kdykoli osobně setkat.
Moje maminka o takových lidech říkala, že „Mají vychování řeznického psa.“ A tenhle náš „řeznický pes“ by měl za rok sedět na Pražském hradu ve funkci prezidenta?
Václav Husák
