Nad tklivým obrázkem otce Ladislava Tatára držícího v ruce fotografii svého syna – kriminálníka -  by se měl každý rozplakat. Stejně tak je naprosto zrůdné uctění mrtvého lopežníka minutou ticha. Tento pietní akt totiž bývá často posledním vyjádřením úcty padlým v čestném boji. A jakousi neformální přísahou, že i my pozůstalí, budeme tento úctyhodný boj a obětavý přístup podporovat.

V tomto případě „padl“ zloděj a útočník, který si chtěl jen trochu nakrást a nožem zlikvidovat člověka bránícího svůj majetek. Proto jsme mu my, truchlící, sdílející stejné morální hodnoty povinni vzdát úctu a neformálně tak slíbit, že v jeho „boji“ budeme pokračovat až do naprostého vítězství. Nebylo by od věci, aby byl vyhlášen den, když ne státního, tak alespoň tanvaldského smutku.

A tak mi nezbývá jen povzdechnout: „Ó, jak hluboko jsme klesli !!!“

Václav Husák