Mám svou definici státního úředníka. Blbou, protože je velmi neobjektivní. Vytvořil jsem si ji podle sebe – tedy zamyšlením, jaký bych asi musel být, abych měl zájem pracovat pro stát.

Kdo má dobré nápady, značnou sebedůvěru, elán, velkou osobní odvahu a navíc i značné vědomosti a organizační schopnosti, ten se je obvykle snaží využít tím, že začne podnikat. Kandidátovi na státního úředníka tedy některá z výše popsaných vlastností musí chybět. Minimálně dokáže ocenit jistotu, kterou mu státní sféra nabízí. Kromě toho i skutečnost, že jeho odměny v podstatě vůbec nereflektují ekonomickou situaci státu. V krachující firmě, a tento stát jednoznačně „krachující firmou“ je, by úředník dřoucí jako kůň, aby odvrátil hrozící katastrofu, nemohl čekat vysoké finanční odměny. Už vůbec ne statisícové. Usilovně by „makal“ by pro to, aby jeho společnost přežila a on pro ni pak mohl ještě dlouho pracovat.

Náš krachující stát doslova rozhazuje milióny. Neuvěřitelné odměny, zlaté padáky … Navíc takto v mnoha případech odměňuje i úředníky, kteří se už o svou odměnu postarali sami – takzvaně „mimo rámec“. Prostě si nakradli. Je už jedno, zda to bylo podílem na korupci, podpisem pro stát neuvěřitelně nevýhodných smluv, či přímým braním úplatků.

Kdybych měl základní plat řekněme 35 tisíc a k němu dostal 20 tisíc odměny, tak bych v přeneseném smyslu slova „čůral blahem“. Ne tak stání úředníci. Někteří z nich berou jako samozřejmost i „pravidelné mimořádné“ odměny ve výši mnohonásobků svého základního platu. Podle mých výpočtů na základě celkových příjmů dokáže jedna státní úřednice usilovně, soustředěně, odpovědně a loajálně pracovat i více než 200 hodin denně. Pozdrav Pánbů. To ale musí být ženská !!!

Pokud by takovéto odměny byly naprostou výjimkou, možná by se nad tím dalo mávnout rukou. Ale za okolností, kdy se například policisté musejí na služebnách mýt studenou vodou a likvidovat květiny, aby se ušetřilo a současně si jejich vybraní nadřízení na odměnách k platům odnášejí ročně i milióny, jeví se tato forma odměňování státních úředníků jako naprosto zrůdná.

Zejména v souvislosti s tím, že se v novinách začínají poměrně často objevovat informace o tom, že nějaká skutečně obecně prospěšná organizace musí ukončit svou činnost, protože jim na provoz chybí čtvrt miliónu. Ti lidé v ní často opravdu dřou jako koně, ale za deset tisíc korun měsíčně. A bez odměn. Protože „krachující stát“ musí své věrné, „do skutečného běhu státu zasvěcené“ úředníky korumpovat. Možná, že jinak by mohli něco říci. Něco podobného, co v jednom filmu udělal Vlasta Burian, když veřejně pravil: „Císař pán je vůl !!!“

Václav Husák